čtvrtek 28. července 2016

Jak se sbalit a nezbláznit se

...aneb 10 rad/varování nejen pro budoucí AU PAIR! 























1. Přijeďte bez oblečení. Nejlépe nahé a s prázdným kufrem. Díky tomu si po ukončení sbalíte kufry čtyři a ne šest. 

2. Až vám zase kamarádka řekne",,To si musíš koupit, to ti fakt sekne!", navrhněte ji, že si to koupíte pouze pod podmínkou, že to po cestě domů sbalí do svého kufru, popřípadě zaplatí poštovné. 

3. Nechoďte do Victoria's Secret a nekupujte každý víkend pět kusů spodního prádla za $27!!! Běžte jednou, dvakrát.. nebo nechoďte vůbec. Co oči nevidí, to srdce nebolí. A push upky nepotřebujete! Ty už stejně nejsou v kurzu, protože teď frčí chodit bez podprsenky. A to je zdarma! Amen.

4. NENAKUPUJTE vůbec, radši to všechno PROJEZTE. Na letišti vám totiž neřeknou, že máte nadváhu a je třeba si odložit 5 kg do příručního!

5. I když chcete být chytří, nebuďte hloupí a nenakupujte knihy! Radši si je půjčte. Návrh, nechat je tady, se zamítá. 






















6. Na konci pobytu nepřijímejte žádné dárky od rodiny, přátel, či náhodných kolemjdoucích. Přijměte maximálně jídlo nebo šek. Odjíždět totiž budete hladoví a bez peněz.

7. Na oblečení vám bohatě stačí čtyři kousky v šatníku. Kombinéza na zimu, pláštěnka na jaro, šaty na léto, trenčkot na podzim. Na obutí JEDNY vysoce kvalitní tenisky. Tenisky jsou univerzální, pokud nejsou bílé. 

8. Všechny plyšáky, krystaly, hrníčky a ostatní serepetičky nechte doma (v ČR)! Protože všichni plyšáci, krystaly, hrníčky a serepetičky vám nikam neutečou a budou doma, i když se vrátíte. 

9. Jediné, co v koupelně potřebujete, je trio: mýdlo, zubní kartáček a zubní pasta. Pro lidi s nevymáchanou pusou stačí dokonce duo: mýdlo (na) zubní kartáček. Není třeba kupovat více kosmetiky a už vůbec to balit domů.  Maminka se o vás po návratu už (na chvilku) postará. Teda, snad...

10. Pokud jste neuposlechly mých rád a dokonaly ďábelské dílo, buď to všechno rovnou vyhoďte z okna nebo pošlete přes Poláky! Za osm týdnu to máte doma bez toho, aby vás to sedřelo z kůže.

P. S. Poslaly jste čtyři krabice a stále máte dostatek na tři velké kufry? Vítejte v klubu!

úterý 26. července 2016

Bude, nebude..

Člověk pořád aby přemýšlel, co bude. Odpovídal, co bude, jak bude a kdy bude. Místo, aby každého zajímalo, co je, každý je zvědavý, co teprve bude. Ale jak máme vědět, co bude, když ono to nakonec BUDE, ale úplně jinak? 


Začíná to nevinně již od útlého věku. Člověk ještě ani neumí mluvit a už se vás dotazují, kdy budete bez dudlíku a kdy vám vyleze první zub. Ležíte a hledíte, nevíte, která bije a jen koukáte, co ta tetka zvědavá je zase zvědavá, aby pak řekla Iloně, která je taky zvědavá. Když už konečně mluvit umíte, dokonce i psát, hned po první písemce z českého jazyka chtějí všichni vědět, co bude na vysvědčení a jestli paní učitelka Maxová bude učit hudební výchovu i příští rok. Když dospíváte a pomalu ještě ani nevíte, zda se dostanete k maturitě, všechny zajímá, jestli budete doktor, právník nebo třeba strojvedoucí. Když se blížíte k třicátému roku svého života, neminou vás dotazy, zda budete mít svatbu a děti, kolik jich bude a jak se budou jmenovat. A co teprve, když vám třicet je a jste svobodní. To je teprve dotazů! A když už třeba máte po svatbě i dětech, tak zase, kdy se narodí vašim dětem děti a kdy půjdete do důchodu. Člověk porád aby věděl a přemýšlel co bude, místo aby myslel na to, co JE. On kolikrát člověk i ví, nebo si to alespoň myslí, že ví, ale nakonec zjistí, že neví. Místo kluka se narodí holka a po pár měsících zjistíte, že ten kocour nebyl úplně kocour, ale kočka a teď vám doma udělala pěknej kočičinec! Nebo třeba, že celá tahle au pair zkušenost, bude procházka růžovou zahradou, protože děti přinášejí radost, jen se podíváte na ty jejich roztomilé a nevinné tváře. Mám takový dojem, že synonymum roztomilý je také ďábelský. Jenže přijde (ne)čekané rozuzlení. Zjistíte, že pokud to nejsou děti tzv. na půjčovní dobu, umí být pěkně protivné a dají zabrat, kór když s nimi trávíte každý všední den. To si pak člověk i vzpomene na slova z domova "všechno se ti vrátí na dětech". To teda. Kolikrát i na těch cizích. A co teprve, až budou ty vlastní! Hubaté, na všechno poslední slovo, ale snad z nich vyrostou děti alespoň trochu samostatné, nebojácné, se slušným vychováním a respektem k lidem všech barev a velikostí. 

Loni mě čekaly nálety otázek, kdy přijedu domů, jestli zůstanu v Americe nebo co BUDE. V té době jsem jakž takž věděla, co asi bude. Teda, věděla jsem, KDE BUDU, ale co bude a nebude, to jsem netušila. Na to člověk všechno přijde postupně. Po dvou letech a blížícímu návratů domů jsou zase všechny tetky zvědavé, co bude až přijedu, kde budu a kdy. A já vám na to řeknu, že nevím. Nevím, jestli zase odletím na druhý konec zeměkoule. Jestli budu hopsat s klokany v Austrálii, držet deštník na ulici v Londýně, či meditovat v Indii. Jediné, co vím je, že nebudu čekat, až mi něco spadne do klína, kromě toho tvarohového frgálu a budu tam, kde mi bude fajn a tak nějak budu cítit, že JSEM na správném místě a dělám, co mě baví. Samozřejmě představy o budoucnosti mám, dokonce i nějaké ty plány, ale vždyť to znáte. To si můžete představovat a plánovat jak chcete a nakonec skončíte na místě, které jste si ani představit nedokázali. Třeba jako já tady, v New Yorku. Taky jsem si myslela, že jakmile jednou zaparkuju v Kalifornii, tak už se z tama nehnu. A nakonec mi je v New Yorku nejlíp. Takže, co bude, bude. A neví se co. Protože kdyby ano, o čem by ten život byl a na co by se tetky ptaly?!

neděle 24. července 2016

Léto


Odjakživa jsem byla fanouškem léta. Zejména jako dítě. Léto znamenalo prázdniny. Žádná škola, úkoly, matika. Žádná matika znamenala klid a mír v našem baráku. Každé léto jsem si maximálně užívala, lécala po venku, trhala třešně, odřela si kolena, plavala v bahňáku (tak se odjakživa říká našemu vesnickému koupališti), dělala karbenátky z písku pro mého imaginárního přítele Martina (z Luneticu - sestřenka, ta zase pekla buchty pro Vaška), sjížděla tobogán na městském koupališti, cpala se zdraví prospěšným občerstvením (langoše, hranolky, párek v rohlíku) a usínala unavená jako kůň. Když jsem byla týnejdžr vypadalo to podobně. Opět na konci školního roku zavládl mír, začala jsem lécat s klukama po hřišti, abych jim dokázala, že jsem lepší obránce než oni všichni dohromady (trik spočívá v tom, dokopat jim lejtka dokud se na zem neskácí jako Ronáldó), jezdila jsem na kole všude kam jsem mohla, protancovala odpoledne s moji nejlepší kamarádkou, opékala buřty a chodila prarodičům do obchodu. Doteď si pamatuju, co se většinou kupovalo:

10 rohlíku
jeden velký a jeden malý chleba
15dkg lázeňského salámu
jedny modré Startky lightky 
čtyři Plzně
za zbytek si kup něco na cestu (většinou ruská zmrzlina, Twister nebo pendreky)

*** Pokud jste překvapení, že mi byl prodán alkohol a cigarety, tak jste pravděpodobně nikdy nebydleli na vesnici. 
Pokud jste i přes to překvapení, tak nebojte, nečoudila jsem za garáží ani jsem si neschovávala lahváče do mikiny.

Když jsem nastoupila na střední školu, léto se trochu změnilo. Začala jsem brigádničit a přestala jíst langoše. Z matiky jsem měla na konci deváté třídy dvojku a na střední jsem z ní vykouzlila takovou známku, že jen zázrakem umím spočítat, kolik mám prstů. Říkám vám, takové kouzla, to by nezvládl ani Copperfield. Máma se konečně smířila s tím, že mě lidi nebudou přezdívat "novodobý Pythagoras" a táta si oddychl, že mě nevzali na konzervatoř. Opět zavládl klid a mír. Také jsem se poprvé bláznivě zamilovala a kdyby mi v té době někdo řekl, ať si kvůli té lásce vyholím na hlavě pelikána, tak to možná neudělám, ale hluboce o tom budu přemýšlet. Láska je holt mocná čarodějka, kór když je vám 15. Když v létě pršelo, nadávala jsem, že je mokro a když svítilo sluníčko, tak jsem si stěžovala, že je vedro. A tak jsem již jako mladá holka reprezentovala klub večně nespokojených ženských. Také se po mně doma začalo očekávat, že přiložím ruku k dílu, vezmu motyku a vypleju záhonky, posbírám trnky, rybíz nebo natřu plot. Ten výraz, který jsem předvedla pokaždé, co mě máma požádala, ať jdu něco dělat, bych vám nepřála vidět. Nadšení level 0. Já vážně potřebovala do světa, protože jsem byla, lidově řečeno, zdechlá. No a pak taky proto, abych zjistila, že máma nikdy neříkala "já ti asi vyliskám" bezdůvodně.

Od té doby, co jsem v Americe léto už není co bývalo. Léto už neznamená, že mám prázdniny já, ale děti. Děti o které se starám. A už se tedy nestávám tím letním sobeckým a bezstarostným dítětem, ale náhradní matkou. Už to nejsou dlouhá rána, vonící bábovka s kakaem, dvacetikoruna na Twistera a mamaservis. Nikdo mi nepere, neosmaží řízek a nevynadá za to, že jsem si nenamazala záda. Jestli jste zrovna v té fázi, kdy se o vás doma hezky starají, tak si to užívejte a hezky poděkujte. Je to bájo, které ale netrvá věčně! Léto v New Yorku zřejmě zní jako sen, ale řeknu vám, je to taky vedro, dusno a smrad. I tak by se dal popsat New York v létě. Každý je ulepený jak žvýkačka a když jedete metrem, hrozíte se, aby se k vám nepřilepil jeden ze spolucestujících. Na turistiku úplně zapomeňte, pokud se tedy nechystáte na "nuda turistiku" (tzv. nahou turistiku). Deodorant se stane nejlepším přítelem, kdežto mejkap největším nepřítelem. Stejně tak rozpuštěné vlasy. Vlasy do gumičky nebo oholit. A taky dočkat se v New Yorku deště, je skoro jako čekat až vás Brad Pitt požádá o ruku. Beznadějné. Nakonec bych chtěla říct, že New York miluju, ať se v něm rozpouštím či mrznu. Já jen, že máme občas všichni stejné letní "problémy", ať se procházíme kolem Empire State Building v New Yorku nebo kravína v Hošticích. :-)

pátek 22. července 2016

O budoucnosti nahlas

Zřejmě se divíte, co zase chci. Proč zase píšu. Po včerejším historickém momentu, kdy se mi podařilo zveřejnit ne jeden, ale rovnou dva články během dvanácti hodin, zřejmě každý čekal klasickou týdenní odmlku a chvilku klidu od mých žvástů. Poslední dny mi hlava šrotuje na plné obrátky a prsty na klávesnici jedou tak rychle, že by se tomu divil i Lewis Hamilton.

Přemýšlím nad svou budoucností. Jestli by nebylo od věci zainvestovat poslední dolary do věštce, který by mi vyvěštil budoucnost. Lidé platí kartářkám, aby zjistili, jestli budou mít děti dvě nebo tři a jestli to bude s Pepou nebo s Vaškem. Mně by stačilo vyvěštit, jestli si ze mě po návratu někdo sedne na zadek a nabídne mi práci moderátora či generálního ředitele v celostátní televizi. No uznejte, že bych to při nejmenším vedla na takové úrovni, na které to vedou oni. Po uvědomění si, že na takovou pozici nejsem dostatečně študovaná, jsem došla k závěru, že i přes touhu stát se novou Lucii Borhyovou, je třeba zachovat si trochu soudnosti a uznat, že před kameru celostátní televize prostě nepatřím. Kdo by se taky chtěl koukat každý den na moji kebuli. Avšak myšlenka vlastní televize či pořadu, stále zůstává. Napadla mě i práce v rádiu. To by mě vážně bavilo! Navíc bych tím neublížila ani posluchačům, jelikož lidi se se mnou nejraději baví ve chvílích, kdy se na mě nemusí dívat. Zejména poslední dva roky. Malém jsem také zapomněla, že v dnešní době sleduje více lidí kanály na Youtube, než Českou Televizi. To jsou samé mejkapy, áutfity, recepty na zdravé snídaně, obědy i večeře, jak správně dělat dřepy, ale copak má někdo takovej správnej vesnickej kanál, ke kterému by s radostí usedli i vaši prarodiče? Vesničankou v USA již brzy nebudu. Tak co taková Vesničanka na Youtube? V dnešní době to jde s mladou generací z kopce. Bez myčky už mnoho lidí neví, jak se myje nádobí. Hodiny strávené u žehličky nahradila sušička. Dříví už se neseká, dříví už vám rovnou nasekané dovezou. Kluci už neví, jak se drží lopata a že v zimě je třeba během dne chodit přikládat do kotle. Holky už neví, jak se zadělává těsto na koláče a jak správně vyžehlit chlapovi košili do práce. Paradoxem je, že by i přes to mnoho žen chtělo kravaťáka. Rady ptáka otvíráka už v televizi nějaký pátek neběží a na Přemka se kouká pouze ta generace, která na něm vyrostla. Je na čase přinést něco svěžího, mladého, nadějného a ukázat všem, že budoucnost je v našich rukou. Doslova. Někdo by to mohl nazvat krokem zpátky, já to nazývám  REVOLUCÍ.

Co bych si ovšem přála mnohem více, než točit, jak se drží vidle, je vlastní nakladatelství. Vlastní knihkupectví a ze všeho nejvíc - vlastní magazín a knihu. Prostě všechno podle svého. Víte, v mládí jsem si přála být herečkou. Nevyšlo to. Nechtěli mě ani na konzervatoři ani na JAMU v Brně. Až po několika letech mi došlo, že v divadlech hledají herce, ne třídní šašky. Když jsem si nedávno vzpomněla na to, jak jsem od svých šesti let pravidelně utrácela kapesné za časopisy, začalo mi to všechno dávat smysl. Máma by vám mohla povídat, co se nanadávala, když v aktovce našla zase další a další časopisy. Často jsem se snažila to maskovat lží, že časopis je půjčený. Na otázku, za co jsem tedy utratila tu padesátikorunu jsem sebevědomě odpověděla:,,Za tři loupáky a sýrovou housku". Jenže učitelky těžko přelstíte. Ty to vždycky vyčmuchají. Časopisy jsem skladovala pod postelí a věřte mi, měla jsem jich tolik, že bych za ty utracené peníze zaplatila i měsíční nájem. Ale nikdy jsem nelitovala. Vždy jsem z nich měla radost a řádně se o ně starala. Nenáviděla jsem, když si na ně nějaký dospělý nezodpovědný jedinec postavil kafe a mně tam už navždy zůstalo kolečko. Později jsem začala vyrábět vlastní titulky časopisů. A kolik dopisů jsem během vyučování napsala. A kolikrát jsem za to seděla po škole. Všechno to zřejmě vedlo k tomu, že jednou příjdu k závěru, jak moc mě baví psát. Odpovědět si na otázku "Jáká práce by vás bavila a dělali by jste ji i zadarmo?", je pro mě momentálně jednoduché. Psát. Všude a pořád. Otázkou je, jestli by to někdo četl. To víte, když já vám přispěji jednou za týden, tak to vám vytráví, ale umíte si představit, že přispívám denně? Já jen přemýšlela, že bych z toho tady udělala denní tisk, ať vám po ránu nejen dobře šmakuje, ale ať odcházíte do práce s dobrou náladou a myšlenkou, že je důležité se z toho všeho hlavně neposrat. Protože o tom ten můj blog asi je. 

čtvrtek 21. července 2016

Dobrý večer

Nejen, že jste se mnou mohli dnes ráno snídat. Dnes se mnou můžete také večeřet. 
Krátkým večerním zpravodajstvím Vás opět provedu já. 
Dobrou chuť!

Počasí: V následujících třech měsících se v mém životě bude střídat oblačno se sluníčkem. V dopoledních a odpoledních hodinách se můžeme dočkat jasné oblohy, ale zejména ve večerních hodinách budou převládat přeháňky a bouřky díky emoční nerovnováze. 20. října očekávají meteorologové v České Republice hurikán Simona, který s velkou pravděpodobností dosáhne 5. stupně. Hurikán zasáhne zejména Moravskoslezský kraj a malé vesnice v okolí Oder. Pokud se tedy chystáte pohybovat blízko těchto míst, možná by nebylo od věci, odletět na dovolenou a vyhnout se tomuto ničícímu živlu. Pokud nemáte jinou možnost, než zůstat, snažte se alespoň utéct do nejbližšího úkrytu. Nejlépe do sklepa. 

Ze sportu: Že je třeba se sebou něco dělat, si řekli nejen účastníci pořadu "Jste to, co jíte", ale i já při poslední promenádě v plavkách před zrcadlem. Motivace, kterou jsem během posledních týdnů ztratila, byla náhodně nalezena při návštěvě obchodu se sportovním oblečením. Koupila jsem si zbrusu nové kraťasy na běhání. Reebok. Za pár babek. Když vidím, že je něco určeno na běhání, nemůžu odolat. Očekávala jsem vysokou absorbci a magické účinky polyesteru, které dokážou z mých deseti odběhnutých kilometrů, vykouzlit nejméně dvacet. Ale byl to podfuk. Ošidili mě stejně jako fotbalová superstar Lionel Messi ošidil španělský stát na daních. Po dvou týdnech běhání ve třiceti stupních s jazykem na vestě, propocenýma trenýrkama a odběhnutých sedmi kilometrech místo dvaceti, jsem začala nosit kraťasy na všední nošení a zjistila, že nejlépe fungují při gaučingu. 

Krimi: Policie pátrá po rackovi, který mě minulý pátek nečekaně napadl na koupališti a zanechal po sobě stopy ve formě ptačího výkalu bez jakéhokoliv upozornění. Po několika minutách jsem zjistila, že to co cítím na rameni není rostoucí biceps, ale ptačí hovno. Přísahám na holej pupek, že se to vážně stalo. Náš mladej z toho měl samozřejmě ohromnou zábavu. Racek byl naposled spatřen v podvečerních hodinách nad řekou Hudson. Podezřívá  se, že měl i spolupachatele.  Veškeré údaje včetně fotografie pachatele, najdete na tomto odkazu. V případě nefunkčnosti odkazu je pachatel již dopaden. 

...

Děkuji Vám za pozornost a těším se na Vás u dalších zpráv. 

Vaše sporťačka Simona a.k.a. Vesničanka v USA.